Loading...

Lelkové

Lelkové

Lelkové (Caprimulgiformes) je řád ptáků, pro který jsou charakteristické kryptické opeření, dlouhá tenká křídla, krátké slabé nohy a velmi krátký zobák. Řád má pouze jedinou čeleď lelkovití (Caprimulgidae). Na světě žije kolem 100 druhů lelků, z nichž každý se označuje rodovým jménem lelek. Mimo Antarktidy, tichomořských ostrovů a velkých pouštních oblastí jsou lelkové rozšířeni po celé zeměkouli. V Evropě žijí dva druhy: lelek lesní (Caprimulgus europaeus) a lelek rudokrký (Caprimulgus ruficollis). V Česku hnízdí pouze lelek lesní, který žije v borových lesích.

Živí se hmyzem, který chytají do zobáku, který dokáží extrémně široce rozevřít. Loví v noci, kdy je také možno slyšet jejich výrazný hlasový projev, která je nejvýraznější počátkem hnízdního období. Hnízdí na zemi a snášejí 1 až 2 vejce, která zahřívají oba členové páru. Mláďata se líhnou značně vyvinutá, v prachovém peří, vidí a slyší a záhy se pohybují po okolí.

Systematika

Původně bylo do řádu lelků řazeno více skupin ptáků, které byly postupně povýšeny z čeledí na samostatné řády na základě hlubokých morfologických a genetických odlišností. K těmto skupinám patří potuové (Nyctibiiformes), gvačaro (Steatornithiformes; obě skupiny povýšeny na řád v roce 2016[1][2]), lelkouni (Podargiformes) a lelčíkové (Aegotheliformes).

K roku 2022 řád lelků obsahoval pouze jednu čeleď lelkovití (Caprimulgidae) s následujícími rody.[3]

Vnitřní systematika nicméně zůstává předmětem vědeckých debat.[4][5]

Popis a morfologie

Lelek kopistoocasý (vlevo) a vlajkový mají v době hnízdění extrémně prodloužené peří na křídlech, resp. ocase

Lelkové jsou malí až středně velcí ptáci dosahující délek od 15–40 cm a váhy mezi 20–155 g.[6] Vzhledem k tělu mají velkou plochou hlavu, velké oči, krátké krky a velmi krátké slabé nohy.[6] U kořene zobáku se nachází štětiny, které mohou sloužit k ochraně očí při lovu hmyzu nebo k nasměrování hmyzu směrem do zobáku.[7] Prsty jsou spojeny krátkou blánou, dráp prostředního prstu má na jedné strany menší výstupky těsně vedle sebe, takže připomíná malý hřebínek. Tento dráp lelkové využívají k čištění peří (preeningu) či narovnávání obličejových štětinek. Tmavý zobák je sice velmi malý, avšak lelkové jej dokáží extrémně široce rozevřít, a to jak vertikálně, tak horizontálně. To se hodí nejméně ke dvěma věcem, a sice k chytání velkého hmyzu a k ochlazování během tropických nocí, kdy lelkové za letu široce rozevřou čelisti a nechají vzduch proudit dovnitř.[8]

Většina druhů má dlouhý ocas, který je společně s dlouhými úzkými křídly spojován s dovednými létajícími schopnostmi. 2 africké druhy (lelek dlouhoperý a vlajkový) mají během hnízdění extrémně prodloužené druhé nejvnitřnější ruční letky. 5 jihoafrických druhů (lelek lyroocasý, vlečkoocasý, vidloocasý, kopistoocasý a rezavolímcový) zase má extrémně prodloužené rýdovací pera. Prodloužená pera jsou důležitou součástí námluv a po po skončení doby rozmnožování odpadnou. Opeření lelků je jinak silně kryptické a většinou je různou kombinací hnědé, šedé, žlutočervené, béžové, tmavé a krémové barvy. Pohlavní dimorfismus bývá nevýrazný, i když samce lze u některých druhů rozlišit podle světlých fleků na krku, ocasu a křídlech.[9]

Biologie

Vzhledem k silně kryptickému zabarvení a noční povaze druhu se toho o biologii řady druhů příliš neví. Většina lelků klade svá vejce na zemi bez jakéhokoliv hnízda přímo na listy nebo štěrk. Vejce jsou většinou světlá, u některých druhů s tmavšími flíčky. Samice kladou 1 či 2 vejce, inkubační doba trvá kolem 16–22 dní. Inkubace vajec i rodičovská péče jsou sdíleny oběma rodiči.[10]

Živí se výhradně hmyzem, který chytají za letu do široce rozevřeného zobáku.[11] Díky extrémní šířce zobáku mohou lelkové chytat i větší druhy nočních motýlů nebo kobylek.[10]

Zvukový projev lelka lesního

Většina lelků je po většinu roku poměrně tichá, avšak počátkem doby rozmnožování se začnou velmi specificky a hlasitě projevovat. Evropský lelek lesní například zní jako vzdálená motorka a tento zvuk dokáže vydávat dlouhé hodiny jen s minimálními pauzami. Některé jiné druhy zase zní spíše pískavě či vydávají hluboké bublavé zvuky. Některé druhy produkují i mechanické zvuky pomocí tleskání křídel o sebe.[12]

Rozšíření a stanoviště

Lelkové mají téměř kosmopolitní rozšíření po všech kontinentech kromě Antarktidy. K významným oblastem, kde se nevyskytují, patří ty největší pouště a tichomořské ostrovy včetně Nového Zélandu a Tasmánie. Největší druhová diverzita je v tropech a subtropech.[6] Habitat druhu je extrémně diverzifikován od hustých lesů přes pouště po hustě obydlená města. Zvláště lelkové rodu Chordeiles jsou známí svým hnízděním na štěrkových plochých střechách a lovem nočního hmyzu ve světle pouličních lamp.[10]

Odkaz v kultuře

V dobách, kdy se ještě chytalo na lep, vzniklo úsloví chytat lelky, které vyjadřuje nesmyslnost, popř. pošetilost takového konání (lelek se totiž přes den nehýbe a v noci jej návnada nezajímá, nevidí ji) a znamená zahálet, lenošit.[13]

Široce rozeviratelné čelisti daly základ prastaré pověsti o tom, že lelkové sají krev kozám, pročež si vysloužili přezdívku goatsuckers (z angl. goat = koza, a sucker = sáč či sosák, čili něco jako „kozosači“).[11]

Odkazy

Reference

  1. CHESSER, R. Terry; BURNS, Kevin J.; CICERO, Carla. Fifty-seventh Supplement to the American Ornithologists' Union Check-list of North American Birds. The Auk. 2016-07-01, roč. 133, čís. 3, s. 544–560. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1938-4254. DOI 10.1642/AUK-16-77.1. (anglicky) 
  2. REMSEN, Van. Proposal (703) to South American Classification Committee: Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order [online]. Proposal (703) to South American Classification Committee Elevate Steatornithidae and Nyctibiidae to rank of Order, 2016 [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. 
  3. Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths [online]. IOC World Bird List v 12.1 [cit. 2022-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. HAN, Kin-Lan; ROBBINS, Mark B.; BRAUN, Michael J. A multi-gene estimate of phylogeny in the nightjars and nighthawks (Caprimulgidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2010-05-01, roč. 55, čís. 2, s. 443–453. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2010.01.023. (anglicky) 
  5. LARSEN, Carl; SPEED, Michael; HARVEY, Nicholas. A molecular phylogeny of the nightjars (Aves: Caprimulgidae) suggests extensive conservation of primitive morphological traits across multiple lineages. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2007-03-01, roč. 42, čís. 3, s. 789–796. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2006.10.005. (anglicky) 
  6. a b c Elphick 2019, s. 44.
  7. Grzimek, s. 401.
  8. Elphick 2019, s. 44-45.
  9. Elphick 2019, s. 45.
  10. a b c WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Nightjars and Allies (Caprimulgidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2022-05-15]. DOI 10.2173/bow.caprim2.01. (anglicky) 
  11. a b Caprimulgidae | bird family. www.britannica.com [online]. Britannica.com [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Elphick 2019, s. 45-46.
  13. chytat lelky [online]. Ontola.com [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. 

Literatura

Externí odkazy

Search stories